OK1EM

Každý radioamatér si přeje, aby v jeho rodině bylo více příznivců tohoto nádherného koníčku. A Vlastovi Lipertovi OK1DNQ se toto podařilo. A tak v rodině byla yl Jana OK1UNQ, syn Martin OL4VEM / OK1UEM / OK1UM a syn Jan OL4VZY.

S Vlastou jsem se seznámil jako zkušební komisař techniky při zkoušce pro RO. Vlastík byl na všechny předměty zkoušek velmi dobře připraven. Jak jsem dohledal QSL, tak jsem s ním měl jako s RO první spojení pod OK1KNI 4.4.1982 viz QSL.

Vlasta získal licenci jako OK1DNQ v roce 1983. Spolu jsme měli na FMce často technické diskuze. Navštěvoval jsem jej také v jeho práci coby hasičského spojaře a u něj doma v Záluží. Vlasta byl také v letech 1983 - 1985 tajemník Okresní rady radioamatérů v Litoměřicích .Jeho synové Martin a Jan aktivně závodili s dobrými výsledky na ROB.Vlasta hodně bastlil,testoval antény a zařízení.

V září 1986 se uskutečnil v Roudnici nad Labem v hotelu Libuše Seminář KV techniky 1986 .Stalo se tak i přes pachuť krajských či okresních orgánů. ČÚV Svazarmu - rada radioamatérství k tomu pověřila OV Svazarmu Litoměřice - radu radioamatérství. Ze 14 ti činovníků byli v organizačním výboru mimo jiné: Místopředseda Vlastík OK1DNQ a Jana OK1UNQ Jana zabezpečovala ubytování účastníků.Tvůrce sborníku semináře byl Vlasta OK1DNQ tehdy první, který se zabýval i použitím počítačů v radioamatérské činnosti. Věnoval mu značnou část svého času. Největší problém měl se sháněním materiálů. Na setkání nepřijela ¼ účastníků, neboť termín kolidoval se závodem VHF contest. Seminář měl dobrý průběh, všichni zainteresovaní si dobře plnili své povinnosti.

OK1UM

Něco o naší radioamatérské rodině

Vše začalo když se v minulém století potkala Jana s Vlastíkem. Asi to bylo osudové, protože po sedmi letech chození „musela“ přijít svatba. Vlastně za to můžu tak trochu já, protože jsem zcela neplánovaně přišel na svět. Vlastík (můj táta) měl být učitelem češtiny a dějepisu. Jenomže všechno špatně. Z učitelského platu se mladá žena a dítě zrovna moc uživit nedá. Tak co s tím? Táta zanechal studií a nastoupil jako slévač do Roudnických strojíren a sléváren (ROSS). Pokud nevíte, tak si myslím, že hned budete vědět když vám připomenu dnes už slavný film „Marečku podejte mi pero.“ Tak tam přesně táta pracoval. A protože si starší a zkušenější chlapi dobírali, že není žádný řemeslník, rozhodl se že všem ukáže. Udělal si rozdílové zkoušky do třetího ročníku učebního oboru zámečník a následně i závěrečnou učňovskou zkoušku. Na výuční list zámečníka byl až do konce svého života hrdý. Velice často si vzpomínám na naše debaty, které vždy končily tátovou notoricky oblíbenou frází. „To nevíš? To vím i já vyučený zámečník!“

Tím, že se táta stal zámečníkem bylo určitě opět rozhodující jednak ho konečně chlapi kolem sebe začali brát jako sobě rovného a navíc se dostal mezi takovou vybranou společnost jako byl OK1AFI, OK1BW, OK1JOK,… a mnohé další, kteří patřili do Roudnického radioklubu OK1KNI.

Pro mého tátu, který se od mala zajímal o rozhlas a vše, co se kolem něj točilo to byl vstup do jiného světa. Denně seděl u rádia a poslouchal. To poslouchal bych zdůraznil, protože on nejen že poslouchal, ale vždy když zaslechl nějaké zahraniční vysílání vzal tužku a papír a do toho rádia napsal, že zachytil jejich vysílání tento den a v tuto hodinu, a o čem byl jejich pořad a jaká byla kvalita jejich signálu. Tím nemyslím pořadu, ale sílu signálu a zda to bylo silné bez úniků nebo, že se signál ztrácel v šumu. Tak se stalo, že jsme doma měli mraky poslechových lístků od dnes by se dalo říct komerčních a veřejnoprávních rozhlasových stanic včetně různých upomínkových předmětů. No ale, vysílat sám… mít vlastní rádio, no to bylo splnění vlastního snu.

Tak se stalo, že když šel táta do klubu (OK1KNI) občas brával i mě, později vlastně furt. Ono to vlastně bylo jediné možné řešení. V družině do 18h nikdo nebyl a máma, která v té době sloužila jako operátorka výpravčího na Roudnickém nádraží mě taky hlídat nemohla. Pro malého kluka to bylo něco neskutečného, jednak jsem občas od chlapů zaslechl nějaké to sprosté slovo a košilaté vyprávění (jak se tak chlapi baví když u toho nejsou ženské), ale hlavně spousty slov, kterým jsem ani trochu nerozuměl, a kterým se snažil alespoň trochu porozumět.

A jednoho dne když jsme s tátou dorazili do klubu, někdo z těch chlapů kolem táty povídá. „Poslouchej Vlasto, to tvoje pedagogické vzdělání by se mohlo docela hodit. „Když seženeme k tomu tvému klukovi ještě nějaké další kluky, budeme mít od SVAZARMu kladné body a hlavně otevřenou ruku“. Táta se krátce zamyslel a protože všichni čekali na jeho „ANO“ dodal ještě, že to vůbec není špatný nápad. Asi takhle začala tátova práce s mládeží.

Já oslovil své kamarády a oni zase své a najednou nás byl docela slušný houf. Když do nás Vláďa OK1AFI, který platil za vyhlášeného telegrafistu hustil morseovku moc se nám to nelíbilo, ale vše ostatní nemělo chybu. V době kdy mobilní telefony ještě nebyly to bylo něco jako zázrak. Učili jsme se letovat, motat cívky (dodnes slyším „jooo chlapci bez cívek to nejde“) a hlavně stavět vlastní jednoduché přijímače. A pak taky natahovat a stavět antény. To bylo také dobrý lezli jsme po stromech a učili se vázat uzly – hlavně můj nejoblíbenější osmičku. Jezdilo se na tábory, které byly úplně jiné než ty pionýrské a práce s mládeží tak nějak pohltila celou naši rodinu včetně mámy. A tak se stalo, že po zkouškách rádiových operátorů se vyrojilo spoustu nových oeláků a také mamka Jana kapitulovala a odjela na YL kurz do Božkova. A tak v roce 1984 obdržela značku OK1UNQ.

A s tátovou značkou to bylo trochu složitější. Měl sice úspěšně složené zkoušky a o koncesi zažádáno, ale ta nešla a nešla. No nebylo divu jeho čilá korespondence se zahraničními rozhlasovými stanicemi nezůstala bez povšimnutí a tak bylo na důkladném zvážení tehdejších úřadů, zda mu bude značka přidělena. No a jak to dopadlo? Jako vždy pomohla přímluva někoho vlivného a táta konečně získal v roce 1983 vytoužené povolení k samostatnému vysílání a hlavně značku, která ho provázela celý život OK1DNQ. Až v roce 1989 táta zjistil, kdo mu „ nepřál “ získat koncesi.

I stalo se, že v naší rodině byly značky čtyři: táta Vlastimil (celý život si říkal Vlasta) OK1DNQ od 1983, máma Jana OK1UNQ od 1984, já tehdy OL4VEM od 1983 a bratr Jan OL4VZY od 1992.

Aby táta nemusel chodit vysílat přes dvůr do dílny, máma obětovala vlastní špajz a přenechala ho tátovi jako hamshack. To byl děsný průšvih nejenom, že se pro kompoty a okurky muselo chodit do sklepa. Ale asi ten největší, že se do úzké komůrky vešel jenom jeden člověk. I psací stůl se musel uříznout, aby se tam vešel . Jednoduše přišel o levou řadu šuplíků a místo nich se vybudovala nová řada polic až ke stropu. Ve špajzu nebylo okno, ale u stropu byl malý větrací otvor, který znamenitě posloužil k protažení koaxiálních kabelů. A jako zdroj světla sloužila žárovka u stropu a pak ještě jedna v lampičce, která svítila na pracovní plochu. Věčně jsme se přetahovali o místo u rádií. Když jeden vysílal, ostatní museli stát ve frontě za ním. Občas to tam vypadalo jako v autobusu. Obzvlášť když jsme v noci probudili babičku, která měla dveře hned naproti a hartusila na nás, že to svět neviděl. Dodnes mám v paměti když mě máma posílala pro tátu, že už je čas k jídlu a že to bude mít studené. Když jsem otevřel dveře do hamshacku a za nimi v hustém oparu cigaretového dýmu seděl táta a jako pomyslné světlo na konci tunelu prosvítalo světlo oné lampičky, která osvětlovala pracovní stůl.

To tátovo náruživé kuřáctví se přidalo k rodinným dispozicím a později přispělo k vážné chorobě srdeční.

Někdy v té době měl můj táta poměrně vážný pracovní úraz na slévárně. Trochu rozžhaveného železa mu stříklo do bot. Od těch dob táta říkával, že má patičky jako miminko. Jeho úraz byl důsledkem změny povolání. Následně začal pracovat jako vulkanizér – slepoval dopravníkové pasy. Tahle práce ho moc nebavila a tak se začal poohlížet po něčem jiném. Šťastná náhoda tomu chtěla, že táta nastoupil jako spojař k hasičům v Litoměřicích. Dělal co ho bavilo a navíc začal spolupracovat s lidmi s OK1KKP.

https://ok1kkp.webnode.cz/

Což bylo pro jeho radioamatérský rozvoj zcela zásadní. Společně s Milanem OK1JHM postavil svůj první VKV TCVR a tak se značky začaly objevovat na převaděčích OK0B, OK0C, OK0E a OK0K.

Milan OK1JHM

A na káčku byl táta asi slyšet nejvíc a tím se rozšířila tátova spolupráce ještě o OK1KKD a obzvláště Karla OK1AEB a Láďu OK1FRT, kteří u nás pravidelně pobývali. Radioamatérské návštěvy byly v podstatě furt… Kamil Fingrhut a Jirka Bláha (ti starší si jistě vybaví modrou knížku „Přednášky z amatérské radiotechniky“), Dan OK1DIG, Jirka OK1ASA, a mnozí další...

x x x

Když jsem začal jezdit na Dopravní průmyslovku do Děčína (1982) začal jsem docházet do Děčínského radioklubu OK1KDC. A tím i začala naše rodinná spolupráce s tímto klubem lidmi kolem něj. Záhy jsme začali jezdit s nimi na Děčínský Sněžník na jejich vysílací středisko. Někdy v té době se u táty začali objevovat první příznaky jeho srdeční choroby. Dostal od lékaře (možná bych měl říct „lekaře“) první varování a přísný zákaz kouření. A tak se stalo, že na setkání, které pořádalo OK1KDC na Sněžníku vykouřil táta svou opravdu poslední cigaretu a téměř plnou krabičku cigaret zmuchlal a zahodil. Bohužel jen přestat kouřit nepomohlo, a i když se opravdu snažil jeho stav se neustále zhoršoval. Vše vyvrcholilo ve Fakultní nemocnici Hradec Králové, kde mu byl proveden srdeční bypass. V té době se ještě bral cévní materiál z nohou, a tak to nebyla žádná sláva. Každopádně mu tato operace zachránila život, a zpětně ještě jednou dík celému lékařskému týmu. A i když jeho rekonvalescence trvala poměrně dlouho, přesto se pak dokázal vrátit zpět do práce. Nejdříve dělal bezpečnostního technika ve Štěrkopískovně v Dobříň a následně velitele podnikových hasičů u podniku Benzina. Jeho pracovní nasazení a neúnavná mimopracovní činnost vyústila k dalším srdečním problémům, a tak začal být pravidelným hostem Pražského IKEMu. Jeho choroba ho pak následně poslala do invalidního důchodu.

Tady bych chtěl vyzdvihnout obrovskou obětavost naší mámy (Jany OK1UNQ), která se téměř přes noc stala ošetřovatelkou a v pozdějším čase i LDNkou. Téměř veškerý volný čas věnovala tomu, aby táta mohl fungovat a důstojně žít. Tím se také stalo, že sice měla koncesi dokonce s poctivou pravidelností prodlužovanou, ale pokud se náhodou objevila u mikrofonu tak to bylo pouze proto, aby krátce pozdravila nebo popřála k tomu či onomu na vysílání ji prostě už nezbýval čas ani síla.

Tím, že náš táta zůstal doma se pro něj svět nezastavil. Protože nemohl moc chodit a po jedné ne zrovna vydařené operaci měl obrovskou břišní kýlu víceméně stále seděl v obýváku ve svém radioamatérském koutku. Brouzdal po internetu a hledal všelijaké technické novinky, a hlavně se začal naplno věnovat QRP, a to včetně všech možných konstrukcí a pak také kompromisním anténám hlavně těm pro pásmo 10 MHz, to bylo jeho oblíbené. No, a protože díky svým „válečným zraněním“ se nemohl moc hýbat, začal se pravidelně zúčastňovat všech možných kroužků a technických debat včetně podpory majitelů CB radiostanic – mezi těmi záhy získal spousty nových přátel. Když už jsem zmínil QRP, rád bych poděkoval Milanovi OK1URO, který tátovi jednoho dne zapůjčil svou přebytečnou FT-817, s kterou pak táta jezdil všemožně po okolí a snažil se navázat spojení na všech možných pásmech.

Rádio, které stálo v obýváku bylo od té doby zapínáno pouze výjimečně. A samozřejmě dál přijímal radioamatérské návštěvy z blízkého i dalekého okolí, které zajišťovala máma tu koláčem tu bábovkou nebo něčím jiným, co hodilo nejen ke kávě.

Mohlo by se zdát, že se tu na někoho zapomnělo. Na mého bratra Jeníka, Vlastova druhá harmonická. Brácha Honza radioamatéření nikdy úplně nepropadl. Samozřejmě, že tím musel načichnout. Vždyť od malinka byl bráván na všechna možná setkání a různé jiné akce, které zajišťovala OK1KNI včetně už zmiňovaných letních a zimních táborů. Takže i on, dalo by se říct, že si z mladické nerozvážnosti udělal zkoušky a chvíli vysílal pod značkou OL4VZY. Nicméně zkoušky na OK už nechal plavat a dal se k rybářům. Chvíli sympatizoval s CB, ale pak se začal věnovat jiným zájmům. Nicméně později, když už táta měl problémy se řízením vozil tátu po všech možných radioamatérských akcích, aby se táta dostal mezi lidi a máma si mohla alespoň trochu odpočinout.

No a teď alespoň krátce k mojí osobě. Technický talent a výřečnost jsem zdědil po tátovi a po mámě obrovskou dávku trpělivosti. Ale jinak je to vyloženě bída. Táta zahrál snad na všechno, co dostal do ruky a já mám takový hudební sluch, že smím zpívat pouze hluchoněmým dětem ukolébavky. Máma nádherně malovala a já si musím brát na rovnou čáru pravítko. No ale i s tím se dá celkem obstojně žít. Vzpomínám si, jak mi paní učitelka ve čtvrté třídě zabavila mnou vlastnoručně postavené rádio, které se vešlo do škatulky od sirek (těch malých). Bylo pouze na jednu stanici (SV – Praha) a tenkrát mě to moc mrzelo, protože namotat feritku tak, aby pasovala ke styroflexovému kondíku 680pF mi zabralo opravdu hodně času. Co naplat, musel jsem si postavit jiné a lepší. A tak to mám vlastně po celý můj radioamatérský život. To vysílání mám jen jako takovou třešničku na dortu.

Sedím za stolem obdařen trpělivostí po mámě a bastlím, tu nový QRP TCVR, TRANVERTOR nebo různá udělátka mezi počítač a rádia. Občas samozřejmě udělám i nějaké to spojení abych provětral svou značku (nejdříve OL4VEM, pak OK1UEM, a nyní OK1UM), ale hlavně abych vyzkoušel, to, co se mi povedlo postavit.

V současné době je možné se mnou navázat spojení z mého domácího QTH Stochov od 3,5 MHz do 10 GHz včetně pásma 60 m a 4 m. Na 160 ne, protože tam mám takové rušení, že neslyším ani středovlnný vysílač Českého rozhlasu. To samozřejmě přeháním, ale tím rušením projde snad jen FT8 a to ještě ta nejsilnější. Dále je se mnou možné navázat spojení prostřednictvím všech možných satelitů na LEO i MEO oběžných drahách a samozřejmě i přes QO-100. A prozatím mým zatím nesplněným snem je EME.

Jak už jsem psal o tátovi, tak i já jsem prošel mnoha kolektivkami. Ta úplně první byla OK1KNI (Roudnice), OK1KDC (Děčín), OK1KAY (Žatec), OK1OEM (taky Žatec – tak trochu rodinná a pro lidi, kteří za mnou dorazili na kopec, tu následně převzal Martin OK1MJO) a v současné době kamarádím s klukama z OK1KKD (Kladno). Nicméně klubové příspěvky platím v ARRL. Protože jsem lehce sentimentální, založil jsem si další tak trochu „rodinnou“ kolektivku OK1RST.

Co říci na závěr, omlouvám se všem, které jsem nezmínil, ale těch spousty lidí jednoduše vyjmenovat nejde, ale chtěl bych moc poděkovat Edovi OK1EM, který si dal tu obrovskou práci a ze sebraných spisů a lidového vyprávění dal dohromady vyprávění o naší radioamatérské rodině. No a pokud náhodou pojedete kolem Stochova a zabloudíte na tamější nádraží budete zrovna tak vítáni jako kdysi v Záluží u Jany s Vlastíkem (Vlastou).

73! Martin OK1UM

Vzpomínky amatérů:

OK1DM

Vlastík OK1DNQ byl dobrý kamarád. Vždy se řešili radioamatérské věci na VKV 145.550 MHz, technické věci , SW a věci kolem antén.

Když jsem ho navštívil v jeho domácím QTH, tak bylo pořád o čem povídat. O antenách, zařízeních TRX například jak se nastavuje třeba u TRXu FT 450 nastavení na CW, modulace a různé. Zúčastnili jsme se několikrát spolu QRP závodů na KV . Stavěli se stožáry a kotvení stožáru atd. Po závodě jsme hodnotili jestli byly dobré podmínky, nebo jak to poslouchalo na různé směry antén. Vlastík tu chybí, hlavně na VKV 145.550 MHz , kde se vedla diskuze co kdo udělal na pásmu. Čest jeho památce Ota

OK1AKE

Vlastu jsem poznal jako začínající radioamatér. Nejdříve na pásmu a na ranním polabském kroužku řízeném Mirkem OK1AGS z Litoměřic. Samozřejmě přes mého otce Jirku OK1TLJ , který se z Vlastou znal od mládí z přednášky v Roudnici n/L. S bratrem Martinem OK1MLQ , jsme bastlili různé zařízení , elektronické klíče a koncové stupně. Vlastu to moc zajímalo a tak slovo dalo slovo a postupně jsme se kamarádili. Dříve jsme se scházeli tedy (polabský gang) OK1AGS, OK1ACS, OK1AFI, OK1DRM, OK1JLT , OK1FCS a další každé první pondělí v měsíci v Litoměřicích v osvěžovně. Pamatuji si, že první bylo Esperanto pak Labuť, Sparta a nakonec Luna. Vlasta se někdy zastavil a diskutovalo se o konstrukcích, někdy jen tak o tom, co kdo udělal a jaké diplomy získal. Za Vlastou jsem jezdil občas na návštěvu, kde jsme dlouze vždy povídali . Vlasta mi vyprávěl různé příhody ze života. Bylo to vždy příjemné povídání. Vlasta byl prostě pohodář a hlavně uměl vše vysvětlit . Nepovyšoval se nad druhé, jak to dělají někteří dnešní radioamatéři. A jak jsme si vždy povídali na pásmu na 145.500 MHz, tak Vlasta prohodil proč nezkusím také cw, že budu mít také větší možnost udělat spojení. To mne a Arnolda OK5AMA zaujalo a Vlasta se nabídl , že nám klidně bude dávat znaky v CW a my je budeme zapisovat . Samozřejmě doma denně každý trénoval a vždy večer, jak byl čas jsme se sešli na pásmu 2m a cvičili. Nejdříve nám Vlasta předehrával sady znaků a my zapisovali a říkaly výsledek co jsme chytili. Až nakonec Vlasta řekl, tak a teď si hrajte navzájem a poslouchal. Ze začátku to bylo těžké, každý jsme měli trému a samozřejmě plno chyb. Ale postupně to bylo lepší . Vlastík měl strašnou radost a my s ním. Vlasta mě vždy radil ohledně radioamatérských programů, které měl v malíku. Obdivoval jsem Vlastíka, jak jsem mu vždy říkal , že dokázal být nablízku lidem, kamarádům poradit , pomoc i přesto, že to neměl zdravotně jednoduché. A vždy byl plný elánu a radosti. Vlastu jsem naposledy viděl v létě roku 2020. Vlasta byl plný optimismu, ukazoval mi nejnovější konstrukce, které vyrobil. Dlouze jsme si povídali a čas utíkal. Tenkrát jsem nevěděl , že je to moje poslední setkání s tak skvělým radioamatérem a učitelem, našim milým Vlastíkem OK1DNQ. Klidný odpočinek tam nahoru přeje Jirka OK1AKE

OK1DGU

Vlastu jsem poznal poprvé před desítkami let. Byl velmi aktivní jak v práci na pásmech i jako konstruktér. V poslední době jsme spolupracovali na anténních členech a zdrojích. Podařilo se nám upravit chlazení na nejnovějším zdroji na trhu na dvoustupňové s regulací otáček ventilátoru. Dále jsme upravili anténní člen publikovaný jako Fuchsův vazební meziokruh pro všechny pásma. Vlasta ho udělal včetně mechaniky a popisů jako by byl z fabriky. Já jsem byl skromnější a předělal jsem anténní člen pro RM31.Též mne fascinoval sklopný stožár pro osvětlení , který nainstaloval pro antény. Tolik má vzpomínka na přítele Vlastika OK1DNQ. Láďa OK 1 DGU

Tomáš CB CL-31

Nezapomenutelný guru HAM a CB pod Řípem. Rádce a organizátor mnoha akcí, zejména expedice Říp 2002, která uskutečnila na CB za 107 hodin nepřetržitého provozu přes 3600 spojení.

OK1VSL

Vlasta byl dobrý kamarád, nejvíc mých vzpomínek na něj je 30-40 let starých … kdy jsme se potkávali při různých soutěžích mládeže – on tam vozil kluky z Roudnice, já z Lovosic. Luděk OK1VSL

OK1MBT

S Vlastou jsme se znali od hasičů.....já sloužil v Litoměřicích do roku 1980 jako hasič-spojař a pak jsem se přemístil na krajský útvar do Ústí n. Labem . On po mě přebral funkci v Litoměřicích. Znali jsme se od těch hasičů přes různé spojovací soutěže nebo školení se všemi okresními spojaři hasičů v Severočeském kraji .

V roce 90 jsem se přemístil do Prahy na Hlavní útvar Prahy a on působil ve Štětí a v Roudnici na útvaru Benzina . Po získání koncesí jsme spolu komunikovali na amatérských pásmech. Mirek OK1MBT

OK5AMA

Co napsat o Vlastovi ? Byl jsem s ním intenzivněji v kontaktu cca posledních 10 let než nás opustil. Přes všechny zdravotní problémy byl vždy optimista a každý rozhovor končil vtipem. Byl chytrý, ovládal slušně několik jazyků, přesto oboru dobře rozuměl, nikdy jsem nezaznamenal jakékoliv povyšování nad kýmkoliv. Nedělal rozdíly mezi radioamatéry a cbčkáři..

Kdykoliv jsem potřeboval pomoct poradit, nikdy neodmítl a myslím , že ho to i velmi bavilo. Přesto že byl starší nežli já, šířil okolo sebe pozitivní energii víc než mnoho mladších. Scházeli jsme se s OK5AJA, OK1VS, OK1JOK, OK1GEO, OK1ALP, OK9MAX....a dalšími a Vlastu OK1DNQ jsme vždy rádi viděli.

Přišla mezi nás dokonce i paní Jana. Paní Jana a Vlasta k sobě prostě patřili. Pokud jsem přišel na návštěvu do Záluží, vždy jsem se dočkal velmi vřelého přijetí a pohoštění. Když jsem na posledy hovořil z Vlastou v nemocnici v Roudnici, už mu nebylo dobře , řekl že je to stojí za h..., a bohužel měl pravdu. Odešel a je to velká škoda. Nedlouho po něm i paní Jana. S oběma jsem se byl rozloučit na jejich poslední cestě.. No nevím co bych psal, najednou je mi smutno. Arnold OK5AMA

Fotografie jsou většinou ze setkání u mě OK5AMA. Poslední roky jsme se celkem pravidelně setkávali alespoň jednou ročně.